Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Lehce obskurních a zběsilých superkapel není nikdy dost. Takže tady je další z nich. Složená ze členů kytarových extrémistů, jakými jsou THE LOCUST, RETOX, ACxDC, RUN WITH THE HUNTED a dalších. Výsledek? Hardcorepunk? Grindcore? Power violence? Těžko říct. Jakmile si pustíte „Productive Disruption“, svět se s vámi zatočí s obrovskou razancí. Rána palicí do kebule. Najednou kolem vás létají andělíčci, máte mžitky před, mrákoty jsou za rohem a snaží se vás lákat do propasti zvané mdloby. Je to sbírka rytmů a kytarových pazvuků, které někdo nechal rotovat v centrifuze. A přesto to má poměrně rock‘n’rollový tah. Nejde o nečitelnou zamotaninu, která by se utápěla sama v sobě.
DEAF CLUB z mého pohledu našli recept, jak namíchat hardcoreový koktejl, který je dostatečně špinavý, koketující s noiserockem i math metalem, a přesto si udržuje v mnoha chvílích určitou punkovou přímočarost. Zvuky kytar se pohybují od nepravidelný riffových kvádrů přes neharmonické vyhrávky až po totální rezonující hlukové experimenty. Rytmika ten celek ale vždy drží a nedopustí, aby se rozpadl. Což vlastně není tak složité ve chvíli, kdy jen dva songy z celé desky atakují hranici dvou minut.
Nabízí se samozřejmě reference na THE DILLINGER ESCAPLE PLAN nebo BOTCH v grindových stopážích. Já tam tak přímou linku nevidím. DEAF CLUB jsou v mnoha ohledech jiní. Víc natlakovaní a těkaví a mnohem méně učesaní. Nesou si s sebou punkogrindový smrad. Kytary zdaleka nejsou tak hutné, ale o to razantněji vás profackují. Tahle deska je třiadvacet minut turbulentního výplachu. Nejsou zde posluchačské úlitby nebo vata. Tohle je frontální útok. A když jsme u toho slova... Celkem vtipným funfactem zůstává to, že bylo nahráváno 6. ledna 2021 – tedy v den útoku na Kapitol. Náhoda?
DEAF CLUB jsou zvláštním extrémem v rámci hardcore. Jejich radikálnost netkví v brutálním zkreslení nebo kanálním vokálu. Justin Pearson vlastně jen tak naléhavě volá. Kouzlo je ukryto v tom, jak intenzivně celek působí. Všechen materiál je pověstný vichr z hor, unášející vše, co mu stojí v cestě. To a ta podivná surealistická křivolakost ve zvuku jsou značkou, díky níž jsou DEAF CLUB jiní a lehce rozpoznatelní mezi kapelami, které se v rámci hardcore/punku pohybují na hranici chaosu a grindcore.
1. For a Good Time, Call Someone Else
2. Chew the Fat
3. Don't Forget to Live
4. Catching Flies
5. Shoplift From Jail
6. Wide Lawn, Narrow Mind
7. Full As a Tick
8. Someday All Men Will Die
9. A Day At The Racist
10. New Voodoo
11. Stop Appealing to God
12. Public Acid
13. Power of Negative Thinking
14. Planet Bombing
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.